Montáž a betonáž sprchového žlabu

Každý žlab má trochu jiný postup, proto instalatér vždy vychází z montážního návodu výrobce. Princip je ale podobný:

1. Instalatér zkontroluje odpadní potrubí: musí být průchozí a čisté a jeho poloha a spád musí dovolit napojení.
2. Podklad očistí a vyrovná. Musí být pevný, bez trhlin a dutin.
3. Ke stěnám položí okrajové dilatační pásky, aby se potěr o stěny neopíral.
4. Žlab postaví na stavitelné nožičky nebo držáky. Výšku nastaví tak, aby horní hrana později lícovala s dlažbou, a vodováhou zkontroluje rovinu podél i napříč.
5. Odtok žlabu napojí na kanalizaci, obvykle plastovým HT potrubím. Spoj má být těsný, ale mírně pružný.
6. Do žlabu nalije vodu a sleduje, jestli odtéká plynule a jestli spoj nekape.
7. Žlab přelepí páskou, aby do něj nenatekl beton, a postupně ho obetonuje. Směs rozprostírá rovnoměrně, aby žlab neposunula.
8. Potěr stáhne do spádu směrem k žlabu a nechá ho vyzrát.

Proč tolik kontrol ještě před betonem? Všechno, co zůstane pod potěrem, jde později opravit jen bouráním. Pár minut s vodováhou a kbelíkem vody ušetří spoustu nervů.

Žlaby se vyrábějí z plastu nebo z nerezové oceli. Plastové tělo je lehké a do běžné domácí sprchy úplně stačí. Nerezové žlaby jsou odolnější a hodí se tam, kde se sprcha používá hodně nebo kde je potřeba robustnější řešení.

Důležitější než materiál je ale směr odtoku a stavební výška:

• Vodorovný odtok vede do strany a napojuje se na potrubí vedené v podlaze. Je nejběžnější, ale potřebuje dostatečně vysokou skladbu podlahy.
• Svislý odtok jde přímo dolů, třeba do stropu pod koupelnou nebo do připravené trubky. Využije se tam, kde v podlaze není místo na vodorovné vedení.
• Nízké žlaby s menší stavební výškou pomáhají při rekonstrukcích, kde podlahu nejde výrazně zvednout.

Žlab se obvykle umisťuje podél stěny. Podlaha pak klesá jen jedním směrem, obkladač řeže dlažbu jednodušeji a voda odtéká rovnoměrně. Kvalitní podlahové vpusti mají zápachovou uzávěrku a odpovídají normě ČSN EN 1253. Vyplatí se to ověřit v technickém listu.

V novostavbě je montáž jednodušší. Výška potěrů se naplánuje dopředu, odpad vede přesně tam, kam má, a spád vznikne už při betonáži. Při rekonstrukci se často ukáže, že stará podlaha je příliš nízká nebo že odpad leží jinde, než by bylo potřeba. Pak se frézuje drážka, přesouvá potrubí nebo se zvedá celá podlaha.

Náročnost a tím i rozsah práce zvyšuje hlavně:

• malá výška podlahy, kvůli které je potřeba nízký žlab nebo frézování,
• přesun nebo prodloužení odpadního potrubí,
• nerovný nebo popraskaný podklad, který se musí nejdřív opravit,
• podlahové topení, které je nutné sladit s polohou žlabu a tloušťkou potěru,
• špatný přístup, například byt v patře bez výtahu.

V bytovém domě si před prací ověřte, kudy vede společná stoupačka a jestli zásah do ní nepotřebuje souhlas SVJ nebo správce domu. Pokud by se měnila nosná konstrukce nebo se ve větším rozsahu boural strop, poraďte se se stavebním úřadem. Jestli vaše konkrétní úprava podle platného stavebního zákona nepotřebuje žádné povolení, nebo naopak ohlášení či jiný postup, záleží na rozsahu prací. Proto se vždy zeptejte přímo na úřadě.

Samotná betonáž sprchu vodotěsnou neudělá. Cementový potěr vodu propouští, proto se na hotový a vyzrálý podklad nanáší pružná hydroizolační stěrka, obvykle ve dvou vrstvách. Do první vrstvy se vkládají těsnicí pásky do koutů, na přechod stěny a podlahy a kolem žlabu. Řada žlabů má od výrobce nalepený těsnicí límec, který se vloží přímo do stěrky.

Nejrizikovější místa jsou spoj žlabu s izolací a kout, kde se žlab potkává se stěnou. Netěsnost se tam často projeví až po měsících, třeba vlhkou skvrnou na stěně vedlejšího pokoje nebo na stropě u sousedů.

Když izolace vyschne podle pokynů výrobce, sprchový kout se zaplaví vodou a nechá se tak stát. Dlažba přijde na řadu až ve chvíli, kdy je jasné, že voda nikde neuniká. Hlídejte i čas: cementový potěr obvykle potřebuje několik dní, než unese chůzi, a ještě déle, než na něj jde izolovat a lepit. Přesné časy uvádí výrobce směsi. Během zrání by měl být potěr chráněný před průvanem a přímým sluncem.

• Špatný spád. Běžně se dělá zhruba 1,5 až 2 % směrem k žlabu. Při menším spádu zůstává voda v koutech, při nerovnoměrném teče mimo sprchu.
• Posunutý žlab. Když není dobře podepřený, beton ho při ukládání nadzvedne nebo nakloní. Mřížka pak nesedí v rovině s dlažbou.
• Tenká vrstva betonu nad potrubím. Potrubí má být překryté dostatečnou vrstvou potěru, obvykle kolem 4 cm, jinak hrozí praskliny.
• Tuhý nebo netěsný spoj s odpadem. Způsobuje zápach a vodu pod potěrem.
• Vynechané pásky nebo jedna tenká vrstva stěrky. Šetřit na hydroizolaci se nevyplácí, oprava znamená bourat dlažbu.
• Dlažba bez zkoušky vodou. Chyba se pak hledá až v hotové koupelně.

Při přebírání se vyplatí projít tyto body ještě před pokládkou dlažby a potom znovu na konci:

• horní hrana žlabu je ve výšce budoucí dlažby a v rovině,
• žlab se při zatlačení nehýbe a kolem něj nejsou dutiny,
• vylitá voda odtéká plynule a ve sprchovém koutě nezůstávají louže,
• spoj s odpadem byl před betonáží vyzkoušený a nekapal,
• potěr kolem žlabu nemá praskliny,
• izolace je ve dvou vrstvách, s páskami v koutech a kolem žlabu,
• zkouška zaplavením proběhla před pokládkou dlažby,
• zápachová uzávěrka je na svém místě a z odtoku necítíte kanalizaci,
• mřížka a sifon jdou vyndat kvůli čištění,
• máte montážní návod a technický list žlabu pro případ reklamace.