Montáž okapového žlabu a okapových háků

Žlab není samostatný kus plechu. Je to systém a jednotlivé díly na sebe musí přesně navazovat:

• žlabové háky, které žlab nesou a určují jeho spád,
• samotný žlab s podélnými spojkami,
• čela, která uzavírají konce žlabu,
• kotlík, tedy výpusť, kterou voda odtéká do svodu,
• rohy a nárožní kusy, pokud střecha není jednoduchá sedlová.

Na českých rodinných domech je podokapní žlab běžné řešení. Je vidět, snadno se čistí a když se ucpe, voda přeteče přes okraj, místo aby zatékala do konstrukce střechy jako u skrytých žlabů. U šikmé střechy s přesahem je proto rozumnou volbou.

Na pořadí kroků záleží. Když se umístění kotlíku nebo délka žlabu řeší až po spojení dílů, často je potřeba rozebrat několik metrů systému.

1. Změřit délku okapu a určit místo svodu. Orientačně platí, že jeden svod obslouží zhruba 10 metrů žlabu.
2. Osadit první hák v nejvyšším bodě, obvykle na konci vzdáleném od svodu.
3. Spočítat převýšení: délku žlabu v metrech vynásobit zvoleným spádem, obvykle 2 až 5 mm na metr. Při 8 metrech a spádu 3 mm to vychází na 24 mm.
4. Osadit poslední hák u kotlíku o tuto hodnotu níž a mezi krajní háky natáhnout zednickou šňůru.
5. Doplnit mezilehlé háky přesně podle šňůry. Dlouhé háky ohýbat ohýbačkou, ne kladivem, aby se nepoškodila povrchová úprava.
6. Vyříznout otvor pro kotlík v nejnižším místě, s odstupem od konce žlabu podle výrobce, hrany začistit a mírně ohnout dolů.
7. Vkládat žlab do háků od nejvyššího bodu ke kotlíku: zadní hranu zasunout, přední zajistit jazýčkem háku.
8. Spojit díly systémovými spojkami s pryžovým těsněním, nasadit a utěsnit čela.
9. Napojit svod a provést zkoušku vodou.

Háky se kotví alespoň dvěma vruty, u dlouhých háků obvykle třemi. Vruty mají být nerezové nebo pozinkované. Obyčejné černé vruty do dřeva venku rychle zkorodují.

Jaký průměr žlabu zvolit

Průměr se nevybírá podle vzhledu, ale podle plochy střechy, kterou žlab odvodňuje. Rozhoduje půdorysná plocha, tedy plocha střechy při pohledu shora, ne plocha ve sklonu. Každý výrobce k tomu má tabulku. U větších rodinných domů se často používá průměr 150 mm. Ze strmé střechy voda stéká rychleji, proto se vyplatí sáhnout po žlabu o jednu dimenzi větším.

Pozinkovaný plech, hliník, měď nebo plast

• Pozinkovaný a lakovaný plech je běžný, pevný a dobře snáší sníh.
• Hliník je lehký a nerezaví, vyžaduje ale přesné klempířské zpracování.
• Měď a titanzinek se volí spíš u náročnější architektury nebo památkově chráněných objektů.
• Plast je tichý a lehký, hodí se hlavně na garáže, přístřešky a menší domy. Teplem se výrazně roztahuje, proto potřebuje dilatační spoje. Na stinných severních stranách v horských oblastech, kde dlouho leží sníh, je zranitelnější.

Půlkruhový nebo hranatý profil

Půlkruhový žlab se lépe samočistí, nečistoty se v něm nedrží v rozích. Hranatý pojme při stejné šířce víc vody a sedí k moderním domům, jen je potřeba ho čistit důkladněji. Tvar tedy volte podle domu, průměr podle plochy střechy.

Typy háků

Dlouhé krokvové háky se kotví do krokví nebo laťování ještě před položením krytiny a jsou nejpevnější. Krátké čelní háky se šroubují do čelního prkna, takže se dají osadit i na hotovou střechu. Jejich únosnost ale závisí na stavu prkna. Háky kupujte vždy od stejného výrobce jako žlab. Rozdíl v profilu o pár milimetrů stačí k tomu, aby žlab v háku nedosedl.

Nejjednodušší je to u nové střechy: háky se osadí před krytinou, fasáda ještě není hotová a klempíř pracuje z lešení, které na stavbě stejně stojí. Práci naopak prodlužuje a prodražuje:

• patrový dům a potřeba lešení nebo plošiny,
• členitá střecha s nárožími, vikýři a několika úrovněmi,
• demontáž starého žlabu a háků,
• shnilé nebo křivé čelní prkno, které je nutné nejdřív opravit,
• montáž na hotovou krytinu, kdy už dlouhé háky nejdou použít,
• omezený přístup, například u sousedního pozemku nebo nad chodníkem.

Montáž žlabu je práce ve výšce, proto ji svěřte klempíři s vhodným vybavením a jištěním. Pokud bydlíte v bytovém domě, výměnu žlabů řeší SVJ nebo správce domu, ne jednotlivý vlastník bytu. Při běžné výměně žlabu za podobný se povolení obvykle neřeší. Pokud ale dům stojí v památkové zóně nebo se mění vzhled střechy, ověřte si postup na stavebním úřadě podle platného stavebního zákona.

Většina potíží se žlaby nesouvisí s materiálem, ale s detaily montáže. V praxi se nejčastěji objevují tyto chyby:

• Žlab bez spádu nebo s opačným spádem. Voda v něm stojí, usazují se nečistoty a v zimě zamrzá.
• Příliš velké rozestupy háků. Pod mokrým sněhem se žlab prohne. Běžně se háky dávají zhruba po 50 až 80 cm, plast a oblasti s hodně sněhem potřebují menší rozestup. Přesnou hodnotu určuje výrobce.
• Žlab osazený příliš vysoko. Při bouřce voda přeskočí přední hranu a stéká po fasádě. Horní hrana má být o něco níž, než je prodloužená rovina krytiny.
• Spoje jen na silikonu. Tmel je jen doplněk k systémovým pryžovým těsněním, sám po pár sezonách přestane těsnit.
• Chybějící dilatace u plastu. V létě se profil vyboulí a spoje se rozevřou. Na spojkách bývá ryska, podle které se mezera nastaví podle teploty při montáži.
• Montáž v mrazu. Pod 5 °C plast křehne a tmely špatně přilnou.
• Kombinování dílů od různých výrobců. Častá příčina netěsností.

Před převzetím pusťte do nejvzdálenějšího konce žlabu vodu z hadice alespoň na několik minut a podívejte se na žlab z odstupu. Zkontrolujte, že:

• voda plynule odtéká ke kotlíku a ve žlabu nezůstávají louže,
• ze spojů, čel ani kotlíku nekape,
• při plném průtoku voda nepřetéká přes přední hranu,
• žlab je při pohledu z dálky rovný, bez prohnutí a zvlnění,
• háky jsou rozmístěné pravidelně, i u konců a z obou stran kotlíku,
• háky nenadzvedávají krytinu a nezasahují do větrací mezery střechy,
• vruty jsou nerezové nebo pozinkované,
• okolí je uklizené a krytina ani fasáda nejsou poškozené.

Pokud to jde, vyfoťte si háky ještě před položením krytiny. Při reklamaci nebo pozdějších úpravách střechy se fotky hodí.